Poměrně dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak uchopit téma psychické náročnosti zdravotníků, hasičů, policistů, záchranářů a dalších osob pohybujících se ve zdravotnictví a ve složkách IZS. Sloužit vlasti nebo pracovat pro určitou složku IZS nebo zdravotnické zařízení je mnohdy fyzické náročné, ale psychická náročnost je taktéž obrovská – tím spíše její náročnost tkví v tom, že není vidět.
Jsou to vlastně obyčejní lidé – když je potkáte na ulici mimo jejich službu či pracovní dobu, nemáte šanci poznat, že žena či muž před vámi je někdo z výše zmíněných profesí. Jsou to matky, otcové, sourozenci, děti, ale také parťačky či parťáci, na které se jejich kolegyně/kolegové mohou spolehnout. A právě v kolektivu svých nejbližších se tito lidé dostávají z těch nejhorších možných zásahů po stránce psychiky.
To, co „obyčejný“ člověk bere jako situaci mimořádnou po psychické stránce, vlastně příslušnice/příslušníci, zaměstnankyně/zaměstnanci berou jako takovou „všední normálku“. I ony/oni nemají rádi některé druhy výjezdů – zásahů. Asi mi všichni dají za pravdu, že nejhorší je zasahovat u dětí či u někoho ze svých blízkých/známých. Pokud již dojde k výjezdu k události, kdy dojde k tragickým následkům, mají možnost se vypovídat mezi sebou. Pokud je to ale problém větší, existují i v rámci složek IZS a zdravotnictví psychologové nebo kolegyně/kolegové speciálně vyškolení na poskytnutí pomoci ostatním.
Musí se udržet
Ve chvíli, kdy probíhá zásah nebo výjezd mající tragické následky, nikdo si nepřipustí k tělu to, co se stalo. Všichni pracují tak, jak mají a snaží se udělat vše pro zvrat někdy bohužel nemožného. Po cestě na základnu nebo domů z práce ale mnozí z nich přemýšlí nad tím, zda udělali vše správně. A tento postup je dle psychologů správně. Pokud si bude někdo na sto procent jistý, že všechno udělal tak jak má a on je nejlepší, tak to není zrovna nejlepší způsob k tomu, jak být výborným zdravotníkem, hasičem, policistou nebo záchranářem.
Specifickou skupinou osob, která se setkává asi s tím nejhorším, co vůbec lze setkat, jsou ženy a muži sloužící v rámci prvních oddělení SKPV krajských ředitelství, případně pak lidé ze soudního lékařství, justice a dalších zasahujících oblastí do problematiky násilných zločinů. Je sice pravdou, že, naštěstí, nedochází k závažným násilným zločinům každý den, ale pro ženy a muže z „mordpart“, a nejen z nich – i další oddělení SKPV vyšetřují vážné a brutální činy, to není záležitost jednoho dne. Celý tým pracuje na objasnění zločinu někdy týdny, někdy měsíce a někdy i roky… Jedná se o neskutečně dlouhou dobu, kdy všichni jdou za jediným – potrestáním pachatelky/pachatele.
Jakmile soud rozhodne o vině a trestu, dostane se odsouzená osoba do výkonu trestu. Dostane se do míst, kde jsou ale i lidé, kteří nic neprovedli. Nachází se tam totiž ženy a muži sloužící/pracující u Vězeňské služby České republiky. Ženy a muži v modrém moc dobře ví, za co dotyčná osoba vykonává trest odnětí svobody. Osoby vykonávající trest odnětí svobody jsou v některých případech takové osobnosti, kdy jim je vlastně „všechno jedno“. Chovají se různě a ostatní se musí „udržet“ – „udržet“ své reakce na uzdě.
A takových situací může mít dozorkyně/dozorce, strážná/strážný za dvanáctihodinovou směnu mnoho. Navíc jsou vlastně taky „zavření“. V rámci své služby nesmí mít soukromý telefon a s příchodem do služby/zaměstnání odevzdávají věci, které do prostor věznic nepatří. Takže jsou vlastně také trochu „ve výkonu“.
O psychické náročnosti se v rámci náborových kampaní vlastně nehovoří. Veřejnost proto nemá úplně možnost vědět, jak náročné je sloužit/pracovat z pohledu psychické stránky. Pamatujme proto všichni na to, že si máme vážit žen a mužů v uniformách nejen pro fyzickou náročnost a nasazování vlastních životů pro druhé, ale také pro psychickou náročnost!
Díky všem ženám a mužům, kteří jsou připraveni pomáhat, chránit, zachraňovat, bránit nás všechny proti možnému i nemožnému!
