Dnešní povídka bude napsána tak, jak se vlastně vše stalo a bude ukazovat hodně ze zákulisí tohoto projektu a mé spolupráce s hasiči. Hned na začátku chci říci, že muž s červenou přilbou, kterého vidíte na fotografii, není jen obyčejný hasič, je to pan Hasič, díky kterému se začala psát daleko více rozsáhlá kapitola „Kramer a hasiči“.
npor. Bc. Petr Ježek slouží u HZS Plzeňského kraje již několik let. Postupně se z „obyčejného“ hasiče stal z Petra velitel Požární stanice Sušice. Sušice, jak někteří možná ví, je mé rodné město. A mnozí také možná ví, že právě v Sušici jsem ještě za doby vedoucí lékařky tamní ZZS MUDr. Petry Vyhnalové začal spolupracovat se záchranáři na tvorbě charitativního kalendáře, jehož výtěžek pomohl dětskému oddělení Nemocnice Sušice. Díky spolupráci se záchranáři jsem se dostal k policistům i hasičům.
Jednoho dne mne napadlo zkusit oslovit právě i Petra s tím, co chystám. Již v Praze jsem začal pracovat s myšlenkou fotografické publikace Hasiči tak, jak je (ne)znáte a chtěl jsem ukázat život hasičů z malého města – a po deseti letech stále nemám nafoceno vše, co se práce hasičů, zejména těch kancelářských, týká. Petr mi dal zelenou. Díky němu a hasičům ze směny „B“, pak ale i „C“ a „A“ jsem dostal skvělou příležitost poznat, jak skvělí jsou profesionální i dobrovolní hasiči v Sušici. Dokumentoval jsem činnost hasičů při zásazích, při různých školeních, akcí pro veřejnost, ale také jejich techniku a činnost všedních i nevšedních dnů.
Petr byl ten, který, asi díky důvěře ke mně, mi pomohl seznámit se s dalšími lidmi z ÚO Klatovy včele s plk. Ing. Aleš Bucifalem (jeho bratr sloužil právě na požární stanici v Sušici na směně „B“), díky Petrovi a Alešovi jsem poznal i tiskovou mluvčí Pavlu Jakoubkovou, se kterou jsme spolupracovali v rámci fotek z některých zásahů. Petr i jeho kolegové mi o práce hasičů řekli mnoho – a mnoho dalšího vlastně neříkali – rovnou mi svou činnost ukázali nebo jsem si ji sám mohl vyzkoušet.
Poznal jsem ho jako silného chlapa, ale…
Petr je neskutečně slušným a milým člověkem. V době naší spolupráce byl hlavou požární stanice tvořenou samými slušnými a fajnými lidmi, kteří, když jsem něco potřeboval vědět, pomohli. Petr je člověkem, kterého jsem poznal hodně dobře a poznal jsem ho jako skvělého, příjemného a rovného chlapa – i jako šéfa hasičů jsem ho poznal vlastně jinak. Mnohdy byste ani netušili, že je to velitel stanice. Když bylo třeba, vzal do ruky proudnici, hasil. Když bylo třeba, vzal do ruky koště, zametal… Když bylo třeba, vyjel s cisternou před stanici a na výjezdu klukům dělal páté ruce.
Petr se účastnil i mnohých cvičení, některé přímo on sám organizoval. Šlo například o cvičení na hradě Kašperk. Velmi pomáhal při vzniku JSDH NP a CHKO Šumava. Se svými hasiči z „béčka“ si předělali vlastnoručně bývalé vozidlo právě z NP na velitelské vozidlo sloužící na požární stanici v Sušici. Petr toho dělal fakt hodně. Prostě skvělý chlap a skvělý mentor pro mě.
Bohužel jsem ale s Petrem, profesionálními i dobrovolnými hasiči, záchranáři, policisty a mnohými dalšími zažil i jednu velmi smutnou událost. Šlo o hasičský pohřeb. Pohřeb Michala Svatoše a jeho přítelkyni Aničky – ti byli na dovolené v Albánii zavražděni Sokolem Mjacajem. V tu chvíli jsem viděl Petra i další kluky a holky ze Šumavy smutné, se slzami v očích, i já sám měl vlastně co dělat… Tím více mě ale tato událost přiměla k tomu, že fotografiemi ze spolupráce s hasiči z Plzeňského kraje – a nejen na téma hasičů, a nejen z Plzeňského kraje – budu pomáhat. A nejen fotografiemi, ale vším tím, co dělám.
Jako Petr Rezek zpívá „Moje díky patří vám“, tak mé díky patří hlavně Petrovi a pak také všem ženám a mužům, díky kterým poznávám práci složek IZS a zdravotníků a díky kterým vzniká již téměř sedm let tento projekt. 9. března totiž projektu Ze života IZS bude již sedm let! A právě Petr, jako jeden z více osob, je ten, díky kterému projekt vznikl.
Petře, Michale, Aleši, Petro, Vašku a další… Díky za to, co jste pro mě udělali a díky za to, že právě díky vám předávám zkušenosti veřejnosti dál!
PS. Petře, já musel!
