Zácpou k zácpě

Podobnost s reálným zásahem je čistě náhodná!

Je teplé odpoledne něco kolem patnácté hodiny. Před asi půl hodinou jste se vrátili se svou kolegyní z výjezdu, při kterém jste pomáhali starší paní s vysokým krevním tlakem. Vyloženě šlo o takovou tu hodnou babičku, co má více nemocí, ale zrovna se jí jedna zhoršila. Praktická lékařka jí řekla, ať si zavolá na tísňovou linku 155. Vrátili jste se s úsměvem, protože paní byla skvělá – nabízela vám bábovku, co předchozí den pekla, pak vám v nemocnici hezky poděkovala…

V rámci pauzy jste si uvařili kafe a snažili si trochu odpočinout. Před zmíněnou paní jste totiž byli ještě na pěti výjezdech, o kterých je škoda mluvit. Ve chvíli, kdy jste se zrovna chystali k dalšímu loku kvalitní a dobré kávy z jednoho nejmenovaného kávovaru, pípá pager a zvoní telefon. „N3, bolest břicha,“ čtete na pageru. Zatímco vy směřujete do sanitního vozu, kolegyně bere papír, na kterém je více podrobností. Máte „radost“, protože ve městě je zrovna zácpa.

Sedáte do sanitky, zapínáte majáky a na dispečink odesíláte zprávu, že jste vyjeli. Prvních pár chvil cesty je v pořádku, jakmile ale najedete na větší dopravní tepnu ve městě, dostáváte se do zácpy. Ostatní řidiči jsou ale velmi ohleduplní. Dělají vám záchranářskou uličku tak, že velmi snadno projedete. V duchu řidiče a řidičky moc chválíte, protože vám pomohli. Pod bolestí břicha se totiž může skrývat cokoli a to ví i vaše kolegyně a vaši kolegové na „stopadesátpětce“. Jedete svižně, ale ne jako ve chvíli, kdy jedete na „bezvědomí, TANR“. Za dvanáct minut jste na místě.

Zastavujete u domu, před kterým stojí v řadě mnoho automobilů. Nedá se nic dělat, musíte auto nechat „na majácích“ stát v silnici, ale zároveň tak, aby byla možnost kolem vás projet. Dva lidé ale budou mít problém, pokud budou chtít vyjet z parkovacího místa – nedá se nic dělat, na nákup nejedete a lidé to prostě musí pochopit – tedy alespoň v to doufáte. Kolegyně je poměrně malá, hubená, tak se ujímáte zdravotnického batohu a monitoru základních životních funkcí. Společně již jdete do čtvrtého patra. Před dveřmi bytu na vás čeká již volající. Na jeho popud jdete dál.

Zácpa…

Pána poprosíte, aby si sedl na židli. Kolegyně se zatím ptá mladého muže, co jej trápí. Vy mladíkovi dáváte na prst „kolíček“ na měření okysličení krve, na levou ruku pak manžetu od „monitoru“, který umí mimo jiné měřit i krevní tlak. Děláte to tak vždy. „Měřit hodnoty“ je třeba – chtějí je po vás i v nemocnici.

Hodnoty má muž ukázkové. Kolegyně se mezitím dozvěděla, že mladého muže již od rána bolí břicho. Den předtím snědl „něco špatného“ a od rána má problém se stolicí – nemůže se vyprázdnit – má zácpu. Když se jej kolegyně zeptala, zda si volal svému praktickému lékaři, odpověděl, že ne. Když se zeptala, zda nevolal alespoň na interní ambulanci o radu, co má dělat, vlastně si odpověděla sama – nevolal. Říkáte si, co asi s takovým človíčkem budete dělat…

No nic, po chvíli muži říkáte, že pojede s vámi do nemocnice – vy, kolegyně ani kolegyně, která „nabírala“ hovor do břicha muži nevidíte. Myslíte si své, ale… Po cestě výtahem se mladý muž tak krásně zeptá na něco, co vás „dostane“. „A půjdu první na řadu?“ zní otázka z úst mladíka. Říkáte, že to nevíte, že o tom rozhoduje lékař dle stavu pacientů. Mladík se s takovou odpovědí spokojí.

Po východu z domu mladík prohlásil další věc, která vás „dostane“. „Vy mi tu takto parkujete u auta, jo? Doufám, že jste mi miláčka neodřeli,“ to už vás jako řidiče z povolání tak trochu štve. V klidu ale odpovídáte, že jste určitě nikomu nic neodřeli.

Muž i kolegyně je v ambulantním prostoru, zatím co vy usedáte dopředu a čekáte, kdy dá kolegyně pokyn. Slyšíte, jak se mladík znovu ptá vaší kolegyně, jak to vidí s tím, zda půjde první na řadu. Kolegyně mu odpovídá v duchu toho, co jste říkal vy sám – „Netuším, ale asi ne“. Mladík chvíli přemýšlí a odpovídá: „Tak to nic, to já si tam dojedu sám,“ zaznělo z úst mladého muže. A vy si v duchu říkáte, že je to v háji, že teď dojde na negativní revers. Kolegyně mu vysvětluje, že to není dobrý nápad, když si volal sanitku s tím, že ho bolí břicho a že má problémy, které popsal ve svém bytu. Mladík trvá na svém, chce podepsat „revers“. Dobře, kolegyně volá lékaři o konzultaci. Ten souhlasí. Zdravotnická záchranářka podává k podpisu revers. Mladík prohlašuje, že to je fakt pěkný, že si jako myslel, že když si zavolá záchranku, že půjde hned na řadu a vlastně ani neřekne nashledanou…

…Po informování dispečinku jedete zpět na základnu a říkáte si, že si někteří lidé opravdu myslí něco, co rozhodně neplatí. Raději ani nepřemýšlíte, co vše řekl vaší kolegyni na „ZOS“ a na co vše si ztěžoval…

Inu každý pacient je jiný. Jeden opravdu sám nemůže do nemocnice, nemá možnost se dostat do nemocnice, je slušný, poděkuje… A pak máte někoho, kdo si myslí, že záchranka = přednostní ošetření v nemocnici. Bohužel tento výjezd je vyloženě z praxe, akorát „trochu“ zredukován, aby nebyl poznat den, místo, kdo, kdy a jak… 🙂 Díky všem záchranářům za jejich svatou trpělivost!